WebIS portál

Spokojeně jsem si žila v bezpečí našeho boxu - 4 stěny,žlab, napáječka, sláma a samosebou máma se svou mlíkárnou. Když mi byl týden objevili se najednou všichni u tohoto mého omezeného světa s rozhodnutím rozšířit mi obzory a umožnit mámě, aby byla chvíli na čerstvém vzduchu a mohla se napást. Seběhlo se toho nějak moc najednou. Tom vyvedl mámu ven, ta se o mě začala bát a neustále řehtala. Já ji pochopitelně slyšela, ale mezi mnou a jí bylo nepřekonatelné úzení uličky v maštalích s hladkým betonem. Najednou mě Ondra chytil za krk a ocas a už jsem byla (ani nevím jak) kdesi, kde bylo hrozně moc světla a místa - venku. Přiznám se, že se mi dost motaly nohy, ale za chvilku jsem si zvykla. Trošku mě znervózňovali další koně, hříbě, který jsem neznala, psi a spousta lidí stojících okolo a fotících mě. Za chvilku mi ale mohli být ukradení. Dalo se tam lítat sem a tam šílenou rychlostí. Nohy jsem ještě moc neovládala, tak jsem si dala na čumák a proskočila paletama, ale jinak to nemělo chybu. Mamka se trošku napásla, i když nevím, kdy to stihla, poněvadž mě neustále kontrolovala a hlídala, aby mi nikdo nic neudělal. Škoda, že jsme musely tak brzo zpátky (prý abych nebyla moc unavená). Zase jsem musela přes ten pitomej beton, tentokrát mi pomohl Tomáš, ale už bych se to měla naučit...co když zase brzo půjdu  ven.